Dnes je to 9 let co se nám narodila Michaelka. Nedá se slovy napsat pocity štěstí a zároveň beznaděje, které nás zasáhly. Díky komplikacím při porodu se Míša narodila mrtvá. Nastalo oživování a povedlo se jí vrátit mezi živé. Jelikož byla dlouho bez kyslíku nastalo poškození mozku. Další dny se rozšířila infekce a nastalo krvácení do mozku, které diagnózu zhoršilo. Její vývoj se zastavil. A s ním se zastavilo i naše očekávání a touhy. Nastaly dny, kdy jsem nemohla vidět doktory, nemohla jsem vidět zdravé děti a už vůbec ne děti postižené. Byla jsem na pokraji sil.
Při pravidelných kontrolách doktorů jsme slyšeli jen samá negativa. Na očním nám byl do rukou strčen leták o rané péčí. Po váhání jsem jim zavolala. V ten den se změnil celý pohled na naši budoucnost. Byli to lidičky z rané péče, kteří neviděli Michaelku jako další položku, ale jako dítě, které se všemu učí. Najednou mi ukázali, že Míša na tom není až tak špatně. Naučili mě pozorovat její posun. Do té doby jsem si vždycky říkala „to udělala náhodou“. Půjčovali nám hračky a ukazovali různé fígle. Dodnes vzpomínám na fígl s kelímkem, díky kterému se Míša naučila pít z hrníčku. Začali jsme se radovat ze života a bylo vidět že i ona má lepší náladu. Díky rané péči nemám chuť Michaelku schovávat, ba naopak, mám chuť se s ní každému pochlubit.